Poprvé jsem na link vedoucí k Tvému blogu klikla dlouho předtím, než jsi mě začal zajímat. Měl jsi ho tehdy uveřejněný na facebookovém profilu. Bez většího zájmu jsem prolétla nejnovější články a konstatovala jsem, že budeš nejspíš inteligentní člověk. Tím to pro mě haslo.
...No jo, a nakonec jsme tam, kde jsme teď, vytížení, věčně unavení a notoricky trpící časovým deficitem, ale moc šťastní, že se máme.
Ze své strany přiznávám, že Tvůj blog nejspíš sehrál dost důležitou roli nejdřív v procesu rostoucího obdivu, pak zájmu, a nakonec náklonnosti. Vzpomínky na zkouškové období roku 2010 mě opět a znovu naplňují tím tolik známým pocitem naivní zamilovanosti, ke které jsem utíkala každou chvíli, abych si přečetla některý z Tvých článků, byť několik let starý. Učení šlo v podobných chvílích jaksi mimo mě, nezáleželo mi na něm. Jazykový seminář jsem odbývala nikdy nevysloveným prohlášením, že to nějak dopadne, a dál jsem se nechala unášet Tvými elegantními formulacemi a sympatickými názory. Ve vedlejší záložce jsem obvykle měla otevřený facebookový chat a pokud jsi napsal, inu... měl jsi vidět, jak infantilní projevy měla má radost :) Nejspíš to celé i popíralo skutečnost, že již v té době mi táhlo na jednadvacet. Ale proč si odepírat něco tak krásného, když už nám to osud nabízí? Vždyť oba dobře víme, jak je podobný cit, a především v opětované podobě, vzácný. Navzájem jsme si to však dokázali, navzájem jsme si pomohli vymanit se z ireálního snu, který v konečném důsledku přinášel pouze trápení. Dali jsme si možnost přijít na to, že i realita může být krásná, a to tak, že moc :)
Ale zpět k Tvému blogu. Dal jsi do něj velký kus své duše, již by Sokrates zajisté nazval bohatou. Čím víc jsem o Tobě díky Tvé tvorbě zjišťovala, tím jasnější mi bylo, že splňuješ jeden z mých neuvěřitelně náročných požadavků na muže: bystrost mysli. Rozhled, schopnost utvořit si vlastní názor, rozhodnost. To vše mě na Tobě čím dál tím víc přitahovalo, a najednou jsem si přála být na místě všech těch slečen, o kterých jsi se během těch let tak hezky vyjadřoval. Když jsme pak v létě započali naši sérii nočních procházek Brnem, byla jsem doslova pyšná na to, že svůj čas trávíš zrovna se mnou. Byl jsi pro mě něco jako taková malá celebrita :) Ke všemu celebrita, která mi dokázala, že láska nemusí být jenom krutá.
Během toho osudového léta jsem to stihla přečíst prakticky všechno. Když se mi povedlo dobře udělat něco, co mě nepříliš bavilo, anebo po celém dni učení, byly mi Tvé článečky moc příjemnou odměnou. Čím dál míň jsem chápala, proč jsme se takovou dobu ignorovali. Nebo dobrá, více asi já Tebe. Dobře si pamatuju Tvůj zájem tehdy na začátku, když jsi mě poprvé zavedl do naší kavárny a prohlížel si mě způsobem, který neuvěřitelně zvedal mé hrdé ego. Stydím se za sebe, za to, jak jsem tehdy možná reagovala, za svou suchost a chlad, nezájem, ale jak se říká, život je přítomnost, přeci jen ale jsou úseky minulosti, na které se nezapomíná. A úsek, na který budeme jistě oba rádi vzpomínat, je právě Tvůj blog, onen nevinný prostředník, který mi nejspíš otevřel oči. A já Ti ze srdce děkuji, že jsi ho zplodil. Ve mně žije dál. Miluji Tě, Phoenicksi. Celým srdcem.
J. El.
Žádné komentáře:
Okomentovat