Václav Havel, Litoměřice, Barcelona

Původně tu měl být nějaký hezký reportážní článek zachycující jeden smuteční průvod. Času je však tak malinko, que no puede ser. Pravda je koneckonců taková, že náš exprezident zůstává skutečně v mnoha lidských srdcích. Když jsem ve čtyři ráno procházel ospalým Brnem, ptal jsem se sám sebe, kolik lidí asi tak může jít a přijet ze všech koutů republiky, jen aby doprovodili Václava Havla na jeho poslední cestě na Hrad. Faktem je, že jich bylo hodně. Tolik pohromadě jsem jich vpravdě ještě neviděl. Ten proud byl tak nekonečný, že zatímco jedni se teprve dostali na Karlův most, prezident již byl překládán na slovní celebritu toho dne - lafetu.

Hradčanské náměstí poté ztichlo, až na pár ojedinělých vlastenců, co přišli zabalení v české vlajce a rozčilovali se nad tím, jak málo spoluobčanů je v tom podpořilo. Pravdou je, že nejvíce byla opravdu vidět ona nijak velká slovenská vlajka, zatímco české jste na kamerových záběrech hledali marně. Ale možná to bylo jen vyjádření úcty, vždyť na hokeji je vlajek vždy plno! Netřeba hned ze všeho vinit naši národní hrdost, nebo ne..? Bylo to stejně zvláštní, jaké množství lidí si před Hrad přišlo na dvě hodinky jen tak postát v té ošklivé zimě, aniž by viděli byť jen záblesk z velkoplošné obrazovky. O samotné rakvi ani nemluvě... Nicméně i v takovém okamžiku to bylo, nedá se to říct jinak, stylové. Tělo exprezidenta se pomalu blíží před samotný Hrad a z oblohy se spouští první kapky deště, následované posléze malými kroupami. A lid to vše ještě odmění potleskem a cinkáním klíči. Já myslím, že na nás může být náš první prezident hrdý.

Průvod skončil poměrně rychle a najednou už nebylo v uplakané Praze co dělat. Chtělo to nějaký spontánní výlet. Třeba do končin, které ještě stále čekaly na mé prozkoumání. Litoměřice jsou malé město. Ale s hezkým náměstím...tedy respektive s pěknými a starými domy na tom náměstí. Plocha samotná totiž trpí stejně jako v mnoha jiných městech - slouží především jako parkoviště a to vůbec hezky nevypadá. Ale co už, je třeba vyzdvihnout vždy jen a jen přednosti. Tak kupříkladu bramborové spirály na vánočních trzích - hezká cena, vynikající chuť a pro Moraváky exotičnost. Kdo přinese bramborové spirály na příští brněnské vánoční trhy??? A ještě jedna kulinářská úžasnost. Litoměřická Dlouhá třída (nebo spíš jen ulice) skýtá jedno chlebíčkové potěšení. V místních lahůdkách seženete hezký normální chlebíček za 8 (!) korun. Veliká a příjemná změna oproti velkoměstským cenám...

Stačí však vydat se na zpáteční cestu do Prahy a opět se propadnete do deprese jménem Terezín. Na jaře to může být milé místo, ale mám pocit, že svým způsobem děsivější a depresivnější místo pro koncentrák už ani vybrat nešlo. V zamračených podzimních a zimních dnech je to pak vrchol. Těžko říct, co konkrétně na mne tak působilo, ale asi to byla kombinace mnoha opuštěných domů, širokých a mrtvě vypadajících prostranství s p(r)ořezanými stromy, nekonečné hradby terezínské pevnosti, to zvláštní ticho a nikde ani živáček...

To všechno mohlo tedy vydat na dva pěkné a obsáhlé články. Ale bohužel ne nyní. Nyní už volají jen příjemné věci. Například výlet s krásnou slečnou do krásného města, co víc si přát? :-) Budu se tam mít určitě moc hezky v tak nádherné společnosti.

Tak tedy mnoho štěstí do roku 2012, který prý bude složitý a nepříjemný. Ale to bude záležet aspoň trošku i na nás samotných, takže ještě neztrácejme naději. Za týden pááápááá s novými články!

Jedno katalánské odpoledne v Brně

Při vší té školní nudě a zbytečnosti se občas hodí něco dynamičtějšího, něco, co člověka potěší. Zkrátka něco, co prorazí zaběhlou rutinu. Něčím takovým byla návštěva mé bývalé učitelky a současné kamarádky Marisy v Brně. Dokud ještě funguje Evropská unie, existuje spousta pěkných dotací, které nemají za cíl nic konkrétního, avšak slouží k velice milému způsobu poznávání jiných kultur a zvyků. Jinými slovy, dovolují vám několikrát za rok cestovat do různých zemí a neplatit za to ani korunu.

Právě taková hezká záležitost přivála Marisu do Brna, respektive do Kloubouků u Brna, jelikož tamní gymnázium se podobně jako další střední školy ze Španělska, Itálie, Německa a Francie dokázalo porvat o podobný projekt. I když to tak z mých slov asi nevypadá, ne že by se moc nudili, právě naopak. A ptáte se, jak se dá v takové hezké moravské vesnici (pro někoho městečku) prožít něco zábavného? Pokud jste cizinec, pak je vzrušením každý okamžik ! :-) Například ubytování v motelu, jediném vyhovujícím ubytovacím zařízení v širokém okolí nekonečných polí, může být vysoce adrenalinovým zážitkem, zvláště když personál neumí jinak než česky. To pak má člověk velkou radost z každého úspěšně pochopeného posunku a gesta. Ke cti místních je však třeba také dodat, že jazykovou nevybavenost dokáží skvěle suplovat moravskou přívětivostí a hostitelstvím. Dalším vskutku zvláštním zážitkem je pak pro lidi z velkého města rozhodně taková noční procházka po českém venkově. Tma a nic než tma! I já byl kdysi hrozně překvapen, jak je v dnešní světelné době vůbec možné se totálně ztratit mezi dvěma vesničkami vzdálenými od sebe jediný kilometr.

Tento blog však nemá nejmenší zájem popisovat vesnickou idylu, proto rychle pryč do centra města Brna k slavné černé falické soše, která si svou cestu našla i na titulní stranu turistických letáčků města Brna. Právě tam totiž začalo mé katalánské odpoledne s Marisou a jejími čtyřmi kolegy, kteří stejně jako ona vzdělávají mladé nevychovance v městečku Martorell. Učitelé si našli jedno odpoledne, kdy si udělali výlet do krásného Brna, které nakonec jejich očekávání jistě předčilo. Dětičky nechali s jejich vrstevníky (asi bloumat po brněnských hospodách) a já se jich ujal na našem centrálním náměstí v roce, kdy se jeho dominantou stal krásný betlém. Nemá smysl si tu popisovat vše, každopádně v listopadovém Brně, kdy všemu dominuje puta inversión, je nejvíc zaujala tři poměrně netradiční místa (která se asi neukazují všem turistům...): Kostel sv. Tomáše a přilehlé náměstíčko (osvětlení a konečně jedna povedená oprava udělají svoje), Knihkupectví Barvič a Zemanova cukrárna.

Ale líbilo se jim tam opravdu hodně, staré dřevěné knihkupectví, vynikající čokoláda, úžasné tvarohové koláčky, no koho by to nedostalo? :-) Tak jako snad na každého (a tak je to správné) i na ně zkrátka a dobře Brno působilo příjemněji než Praha. V takové nějaké atmosféře jsme pak asi dvě hodinky rozprávěli a já se zas cítil tak nějak mezi svými, protože je to přece moc hezké povídat si o vám důvěrně známých ulicích a místech. Nebo o politice...o čemkoliv, co se týká vaší oblíbené země, která zatím ještě zemí není.


Zkrátka a dobře každá conexió catalana člověka potěší, když se jinak musí zabývat ošklivými slovy jako zkoušky, úkoly, bakalářka, termíny...
Mimochodem, ačkoliv se oba národy nalézají v Evropě, odlišností je mnoho; o dvě takové bych se rád na závěr ještě podělil. Tou první je skutečnost, že především lidé ze Španělska se často diví českým hřbitovům. Respektive tomu, že některé hroby si jejich majitelé pořizují s výrazným předstihem a na desku tak zbývá doplnit už jen datum úmrtí. Dělá to prý dost slovanských národů a těm románským to připadá lehce morbidní, takže to asi nedělají... :-P
Druhou takovou záležitostí, kteroužto mi potvrdili všichni čtyři návštěvníci Brna, je jejich obrovské překvapení nad výkonností našich radiátorů. Nemohou tak nějak pochopit, že topíme hodně, a proto pak v oněch vytopených místnostech i v lednu chodíme v tričku s krátkým rukávem a občas i v kraťasech, ať už doma nebo ve škole. No, jejich údiv není až tak zvláštní, když v Barceloně chvíli bydlíte. Tam totiž topení v bytech prakticky neznají. I proto je španělská zima hůř snesitelnější než ta česká.