UNDER CONSTRUCTION 05/2014

Bergamo - Milano

Bylo to tak krásné si zase po tak dlouhé době vyrazit na výlet. Jen já, má spřízněná duše a spousta míst čekajících na své objevení. I když původně to měl být hlavně relax po hezky zakončené, odevzdané a prostě po všech stránkách hotové diplomové práci, ta se v době odjezdu sice nacházela ve své finální podobě, nicméně nezkontrolována, neopoznámkována a vůbec celkově nevyřešena. Ale tak co. Výletu to i tak nebránilo.

Květnový výlet byl tentokrát nezvykle ve znamení Itálie. Přeci jen jsem si za ta poslední léta zvykl jezdit už jen do Španělska a všechny ostatní země jsem začal brát tak nějak exoticky. Avšak hezká akce Ryanairu, kdy za zpáteční letenku Brno - Bergamo zaplatíte něco přes 400 Kč, se musela bezpodmínečně využít! Vždyť tolik dnes stojí i cesta do té blbé Prahy, tak by byl hřích nevyužít fantastické možnosti prozkoumat Lombardii. A dámy a pánové, Lombardie je jedinečná!

Naším prvním cílem bylo strávit romantické odpoledne a noc v Bergamu. I když by se všeobecně dalo říct, že je to jen letiště pro Milán, skutečnost je jiná - toto městečko má svoje kouzlo, ač to tak na první pohled nemusí vypadat. Mluvím teď především o starém Bergamu, tzv. Città Alta, kde se na celé odpoledne můžete ztratil v úzkých kamenných uličkách přeplněných neuvěřitelnými cukrárnami. Neuvěřitelnými především ve smyslu těch úžasných sladkostí, které se na člověka usmívají a nutí ho k nezřízenému žraní. Cukrářským vrcholem je pak v Bergamu místní specialita "polenta e osei", krásně žluťoučká dobrůtka se spoustou dobře umístěných kalorií. Už jen kvůli těmto cukrářským výtvorům se vyplatí do Bergama  vyrazit. Ovšem skutečným vrcholem je něco docela jiného...

Fragolino Hostel je totiž boží. Tam to vlastně všechno začalo, tam jsme se poprvé přesvědčili, že v Lombardii to půjde i jinak než italsky a že ne nadarmo většina ubytovacích zařízení má své webovky kromě italštiny a angličtiny také ve španělštině. Majitelka Fragolino Hostelu je totiž Španělka a už jen to je pro španělsky zatížené výletníky velké plus. Fragolino Hostel však nenabízí jen tuto skvělou majitelku, nýbrž také prvotřídní služby, které jsou v mnohých ohledech lepší než mnohahvězdičkové hotely. Opět po čase jsem si zde uvědomil, proč vlastně tak rád přespávám v penzionech. Ono je tam totiž všechno mnohem milejší a bezprostřednější, o čemž jsme se ostatně přesvědčili hned další noc, kterou jsme trávili v jednom z mnoha ohvězdičkovaných milánských hotelů. Kromě stylového vybavení, příjemné majitelky a čistoty se Fragolino Hostel v Bergamu může chlubit ještě jednou úchvatností - televizním přijímačem. To totiž nebyla jen tak ledajaká televize. Zatímco ve standardním čtyřhvězdičkovém hotelu dostanete standardní televizi se zhruba 20 až 30 kanály ve čtyřech či pěti evropských jazycích a několika neslušnými programy, které je však třeba platit zvlášť, ve Fragolinu k té televizi byl také disk s stovkami kvalitních filmů. A i to porno bylo v ceně! :-))) Když jsem tak brouzdal tím nepřeberným množstvím španělských filmů, připadal jsem si skutečně tak, jak káže heslo tohoto penzionu v Bergamu: jako doma...

Druhý den našeho bleskového výletu už patřil plně Milánu coby hlavnímu cíli naší cesty. Pravdou je, že město celkové působí lehce fádně, nicméně jeho centrální bod je pěkný a živý. Vlastně až moc. Plac před Il Duomo je totiž plný všemožných existencí v čele s neuvěřitelně dotěrnými Afričany, kteří vám neustále strkají na ruku nějaké "africké" provázky/náramky. Tihle chlapíci mají těžký život, o tom jsem z Barcelony náležitě poučen, avšak takhle se vnucující nejsou snad ani maročtí trhovci. Když se ale oprostíte od všech těch dotěrů a otrapů, milánský Dóm skýtá krásnou a vznešenou podívanou. A hned vedle na vás čekají všechny ty hloupé posh obchody, i když ve velice krásné galerii, to se musí nechat. Pro mě osobně Galleria Vittorio Emanuele II je tím nejkrásnějším, co se dá v Miláně potkat a kdybych se někdy náhodou zbláznil a chtěl bydlet v Itálii, v této pasáži by to šlo :-P

O moc víc už se toho vlastně nestihlo, inu je to zajímavý kraj a na jeho řádné prozkoumání by to chtělo týden až dva...nějaký sponzor na obzoru? Co dodat závěrem? Za ty necelé tři dny v Lombardii jsme potkali docela dost španělsky mluvících lidí, tedy pro vás šikovné mluvící tímto jazykem bude tento kraj velice příjemný. Co je tak trošku dost chybka, zvlášť v Bergamu (ale mám pocit, že i v Miláně by to byl solidní problém), když dostanete po osmé hodině večerní chuť na šampaňské a jahody, budete to mít těžké, jelikož zde neexistují žádné obchůdky otevřené 6-24 nebo nedejbože 0-24. V osm se zavírá a o nedělích se nedělá, tak jak je to ostatně na západě zvykem. Dalo by se říct, že Lombardie má smůlu na imigranty - chybí tu šikovní Číňané a Pákistánci, kteří jinde takové milé večerky provozují. Nebo možná právě tady hledejme příčinu drsného italského zadlužení. Když už mají půjčených tolik peněz, evidentně takové obchody nepotřebují a stravují se 3x denně výhradně v restauracích...

Il Duomo

Gràcies, Pep!

Máme za sebou jeden z nejpodivnějších týdnů v historii FC Barcelona. Prohra v domácím El Clásico, která bolela o to víc, že tentokrát nešlo nic svést na prasáctví Pepeho, Ramose či Marcela. Odvěký rival Real Madrid zkrátka vyhrát zaslouženě, jelikož předvedl lepší výkon. Během tří dnů Barça přišla i o Ligu mistrů po remíze 2:2 taktéž na Camp Nou, tentokrát po mnohem lepším výkonu, který však po zbytečném gólu do šatny a Messiho zahozené penaltě vygradoval v zoufalou bezmoc před soupeřovou šestnáctkou. I přesto se však ten večer na Camp Nou stalo něco neočekávaného - ta neuvěřitelná vlna podpory ze strany culés... Během tří dnů prakticky skončila sezona, ale fanoušci i přesto hráčům děkovali, byli na ně hrdí a bylo jim zcela jedno, že to tentokrát nevyšlo. Toto je totiž "espíritu del Pep".

A ten barcelonské fanoušky šokoval do třetice. Ačkoliv sám říkal, že se rozhodl již na počátku sezony, nikdo z hráčů ani fanoušků by si ještě před týdnem nedokázal představit reálnost odchodu Pepa Guardioly. Již od čtvrtečního odpoledne však bylo jasno, že páteční tisková konference nepřinese Barceloně mnoho radosti. Pep Guardiola, nejlepší trenér, kterého zatím kdy FC Barcelona měla, končí.

Za ty čtyři roky toho udělal pro Barcelonu jako jen málokdo. Dokázal sestavit jeden z nejúžasnějších týmů historie a učinit každý zápas pro fanoušky jedinečným. Dokázal si získat srdce snad všech fanoušků Barçy a znovu je naučil být na svůj tým patřičně hrdý. Já osobně jsem se o fotbal nikdy až tak moc nezajímal. Ve srovnání s hokejem byl totiž dost nudný! 90 minut pořád jen sem a tam, gól padne sotva jeden nebo dva... Ale když už jsem se tak najednou tehdy v roce 2008 opět dostal do milované Barcelony a každičkou minutou vstřebával její kulturu, historii a život, návštěva zápasu FC Barcelona musela být samozřejmostí. A tak jsem poprvé v životě šel na fotbal. Byl to snad druhý zápas Guardioly coby trenéra a já se tísnil až úplně nahoře na sedadlech, na něž snad ani nelze dohlédnout z hrací plochy. Ale byl to neuvěřitelný zážitek. Během 90 minut jsem se naučil barcelonskou hymnu a spolu s dalšími desetitisíci zažíval euforii vítězství v nastaveném čase. Jsem Pepova generace, předchozí dekády FC Barcelona jsem nijak zvlášť neprožíval, takže nemůžu dobře srovnávat, ale vzhledem k tomu, co říkají ti, kteří srovnávat mohou, byl jsem tehdy u zrodu té nejlepší Barçy v historii.

Pep si všechny získal již během první sezony. Vyhrát všechny tři důležité trofeje a potupit Real na jejich vlastním hřišti výsledkem 2-6 pro Barçu... od trenéra nováčka hodně slušný výkon, ne?

Ale "Pep team" pokračoval a s příchodem Josého Mourinha do Realu získávalo El Clásico čím dál větší náboj - Barça v nich reprezentovala svůj úžasný útočný fotbal, zatímco Mourinhův Madrid vynikal antifotbalovými defenzivními praktikami a mnohdy brutálními fauly. V listopadu 2010 slavná "manita", Mourinho ve své premiéře na lavičce merengues dostal příděl 5-0. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Fantastický konec sezony 2010/2011 se nesl ve znamení 4 vzájemných zápasů! Čtyřikrát El Clásico a neskutečné oslavy až do ranních hodin na Ramblas a Plaça Catalunya. Copa del Rey se sice odporoučela do rukou nešikovných madridistů, kteří ji pak nechali rozjezdit autobusem, nicméně dvojzápas v Lize mistrů a hodně emotivní vyřazení Realu dovedlo Barcelonu k druhému titulu Champions League během tří let! Na Canaletes se slavilo jako ještě nikdy, Plaça Catalunya byla plná culés a všude zněly dnes již klasické pokřiky:

"¡Madrid, cabrón, saluda al campeón!"

"Madrid se quemaaaaaaaa, se quema Madriiiid."

"Olele, olala, ser del Barça es el millor que hi ha."

"¡Ese portugués, hijo puta es!"

Ach, tak krásné časy to byly... Všechny ty krásné oslavy v centru Barcelony, v barech Eixamplu nebo jen doma u televize. Všechny ty nervy, vykřičené hlasivky, okousané nehty a srdeční zástavy. Za to vše můžeme děkovat především jednomu člověku. A tím je Pep Guardiola. On byl tím, kdo vytvořil tuhle Barçu a kdo nám přinesl tolik nezapomenutelných okamžiků, na které budeme do konce života s láskou vzpomínat. Ta etapa je teď u konce. Pep zaslouženě odchází, přeci jen si nešlo nevšimnout, jak moc ho ty čtyři roky proměnily. Už nikdy neuvidíme stejnou Barçu, ale můžeme se těšit z toho, že jsme byli její součástí a že jednou za mnoho let na ni budeme pamětnicky vzpomínat.

Gràcies, Pep!

Ať se daří Titu Vilanovovi, je dobře, že tým v nové sezoně povede právě on a ne žádný "koupený" cizí trenér. A třeba jednou... za pár let, až Pep znovuobjeví ztracenou radost z trénování, třeba zažijeme "Pep team II"...

17 inspirativních spisovatelů

Před nějakým časem jsem se zamyslel nad všemi spisovateli, kteří mne zatím stihli nějak významně ovlivnit nebo inspirovat. Vybral jsem z nich skupinku 17 těch nejdůležitějších. Takový seznam se během let mění, na počátku roku 2012 je však následující... (abecedně)

MATEO ALEMÁN

Španělský spisovatel, jehož spisovatelská dráha je docela podobná dráze Miguela de Cervantese. Údajně se i v několika okamžicích prolíná. Zatímco ze Cervantese udělal romantismus legendárního spisovatele, Mateo Alemán se svým pikareskním románem Guzmán de Alfarache byl takřka zapomenut. Já osobně mám pikareskní romány moc rád a společně s Lazarillem z Tormesu je ten Alemánův můj nejoblíbenější. 400 let staré dílo a přesto zábavné, živé a kvalitní. Pro všechny, kdo rádi čtou historické romány hlavně pro jejich středověkou atmosféru: Nevěřte jim a radši si vychutnejte středověký originál.

CHARLES BUKOWSKI

Možná je trošku vulgárnější :-P ale na druhou stranu, máloco se čte tak dobře. A bohémské postavy z jeho románů jsou zkrátka stylové a svým způsobem inspirativní...ne přímo do života, ale pro literární tvorbu rozhodně. Milovníci špinavého realismu ocení jeho knihy i zfilmované. Opravdovou parádou je pak film Barfly, jehož scénář napsal sám Bukowski.

MIGUEL de CERVANTES SAAVEDRA

Sám Cervantes byl hodně inspirativní a prožil život jako z románu. Má španělská historie začala právě tady, u toho největšího možného španělského velikána. Don Quijote byl do té doby jen jedna z mnoha knih, které nám byly v hodinách literatury doporučovány. A prakticky pořád se k ní někde odkazovalo. Tak jsem si ji přečetl. Dnes si myslím, že se na ni naopak odkazuje hodně málo. Don Quijote je 400 let starý a pořád vynikající, inspirativní a moc pěkně se čte. Díky této knize jsem se začal učit španělsky opravdu seriózně. Aby jednou nastal čas, kdy si ji budu moci přečíst v originále. Ten čas právě nastává...

FJODOR M. DOSTOJEVSKIJ

Dostojevskij píše působivě. Já osobně mám od něj ale nejradši jeho malý román Hráč. Zločin a trest, Idiot a tak dále, to jsou světové klasiky, pěkné, avšak mě nejvíc oslovil právě Hráč. Je vidět, že ruleta se za ta léta vůbec nezměnila a to, jak Dostojevskij popisuje ruletu a pocity jejího hráče, je pura realidad. Sám jsem si to párkrát ověřil...

JOSEP MARIA ESPINÀS

Ryze katalánský spisovatel, mimo jiné autor textu hymny FC Barcelona. Mám ho rád pro jeho díla, která se věnují Barceloně a Katalánsku. Jeho cestopisy jsou úžasné, i když už trošku neaktuální. Ale i tak je moc hezké číst si o barcelonských ulicích a katalánských městech před 40 lety.

ANNE FRANK

"...Ik moet iets hebben naast man en kinderen, waar ik me aan wijden kan! Ik wil nog voortleven ook na mijn dood!..."    (5. 4. 1944)

PEDRO JUAN GUTIÉRREZ

Je to vlastně takový Charles Bukowski hispanoamerické literatury. Vrcholný špinavý realismus z exotického kubánského prostředí. Je pravda, že čím víc člověk něco takového čte, příběhy se tak trochu opakují. Ale co už, zkrátka a dobře mám nejspíš slabost pro špinavý realismus, a proto se v tomto seznamu objevují dva jeho vrcholní představitelé a jeden jeho předchůdce (viz. Pablo Palacio). Mimochodem, v komunistických státech se často mluví o cenzuře a podobných mnohem horších věcech. Je tedy pravda, že Pedro Juan Gutiérrez vydává své knihy spíše v Barceloně než v Havaně, avšak kdybych já byl zlý totalitní vládce, nenechal bych někoho tak v klídku psát zrovna to, co píše Pedro Juan. Ale to už sem nepatří, inspirativní je podobně jako Bukowski. Něco na tom špinavém realismu prostě je.

KNUT HAMSUN

Dnes prakticky zapomenutý norský spisovatel kdysi býval skutečnou literární celebritou. Společně s Hemingwayem jsou jedinými držiteli Nobelovy ceny za literaturu v tomto seznamu. Hamsun ji dostal v roce 1920, když už za sebou měl pěknou literární kariéru, která započala úchvatným realistickým románem Hlad. Historie si ho však bohužel pamatuje i jako podporovatele nacismu. Během II. světové války se přiklonil na stranu zlých. Setkal se dokonce i s Hitlerem a v roce 1943 dokonce věnoval svou medaili Nobelovy ceny jednomu z předních nacistických pohlavárů J. Goebbelsovi. V té době však bylo Hamsunovi již přes 80 let a jeho duševní způsobilost byla čím dál menší. Poslední roky života strávil v blázincích.

Tedy víc než zajímavý osobní příběh jednoho spisovatele. To všechno ale nechme stranou. Faktem je, že zmiňovaný román Hlad (1890) je přelomovým a vizionářským dílem. Hamsun byl hodně ovlivněn Dostojevským a já osobně bych řekl, že v určitých aspektech ho i předčil. Dnes je tento román bohužel zapomenutý podobně jako jeho autor, nicméně zasloužil by stejnou pozornost, jaké se dostává předním ruským a francouzským realistům.

ERNEST HEMINGWAY

"So if you have loved some woman and some country you are very fortunate and, if you die afterwards it makes no difference."    (Green Hills of Africa)

FRANZ KAFKA

Ne romány a povídky, ale deníky, dopisy a následné životopisy. To je Kafka. 
Nejpoctivější spisovatel.

JOHN MOORE

Pravděpodobně autor nejméně hodnotné literatury ze všech jmenovaných (ano, ještě méně hodnotné než špinavý realismus :-P). Ale je to můj oblíbenec. Jeho pohádky pro dospělé se prostě hezky čtou.

HARUKI MURAKAMI

Pravděpodobně nejlepší současný spisovatel. A zasloužil by si Nobelovku. Je zvláštní, že člověk z tak odlišné kultury dokáže proniknout k tolika Evropanům, přičemž na tom ani zdaleka nemá podíl jeho exotičnost. Murakami zkrátka píše... pěkně. Chtělo by to plně objevit jeho kouzlo a řádně ho zkopírovat. To by se pak psaly knihy! Co se týče prodejnosti - bestsellery, a co se týče kvalitativní stránky, nebylo by vůbec za co se stydět. V dnešní době dokonalá kombinace.

PABLO PALACIO

Vlastně ani já ho ještě moc neznám, ale má velice zajímavý životopis, ač krátký. Osamělý ekvádorský spisovatel, který dle některých byl takovým latinoamerickým Kafkou a zemřel ve věku 40 let v blázinci. Jaká asi bude jeho tvorba?

ABBÉ PRÉVOST

Od chvíle kdy jsem si poprvé přečetl Manon Lescaut, jsem zaujatý proti Shakespearovi. Protože kupříkladu Romeo a Julie je ve srovnání s Manon Lescaut hloupá telenovela o dvou slabých lidech, kteří absolutně neumí bojovat za svou lásku. Možná si to tehdejší doba žádala, ale ze svého dnešního pohledu se nestydím Shakespearovu údajnou klasiku zcela zavrhnout. Pokud chcete slyšet skutečně silný a tragický příběh o lásce, tak jedině zde u Prévosta.

MERCÈ RODOREDA

Je právem tou nejlepší katalánskou spisovatelkou. A já osobně ji mám rád za to, jak krásně dokázala ve svých knihách zachytit Gràcii a okolí - místa, kde se narodila a vyrůstala. Speciální inspirativní kapitolou je pak její román La plaça del Diamant a její hold gràcijské Festa Major.

JORDI SÁNCHEZ

Je především vynikajícím hercem, ale zároveň píše i hezké divadelní hry. Upřímně, existují rozhodně i lepší a zábavnější hry, ale stejně je na Jordi Sánchezovi něco, co se mi líbí a inspiruje mě. Co přesně to je, to zatím nejsem schopen přesně říct. Každopádně to, že je z Barcelony a ta mu je občas inspirací, je rozhodně velké plus!


JOANOT MARTORELL
Z abecedního pořadí vybočující, jelikož jeho vliv na můj život započal teprve nedávno. Vyvinul se nenápadně z hodin Josepa Pujola, díky němuž jsem si k dílu tohoto spisovatele získal takový vztah, že pro mne byl jedinou reálnou volbou, která mohla propojit svět katalánský a svět striktně španělský, který bude udávat tón mé první vědecké práci :-P To je dost nepříjemný začátek, snad si Martorell i navzdory tomu své místo v žebříčku top 17 udrží...

Václav Havel, Litoměřice, Barcelona

Původně tu měl být nějaký hezký reportážní článek zachycující jeden smuteční průvod. Času je však tak malinko, que no puede ser. Pravda je koneckonců taková, že náš exprezident zůstává skutečně v mnoha lidských srdcích. Když jsem ve čtyři ráno procházel ospalým Brnem, ptal jsem se sám sebe, kolik lidí asi tak může jít a přijet ze všech koutů republiky, jen aby doprovodili Václava Havla na jeho poslední cestě na Hrad. Faktem je, že jich bylo hodně. Tolik pohromadě jsem jich vpravdě ještě neviděl. Ten proud byl tak nekonečný, že zatímco jedni se teprve dostali na Karlův most, prezident již byl překládán na slovní celebritu toho dne - lafetu.

Hradčanské náměstí poté ztichlo, až na pár ojedinělých vlastenců, co přišli zabalení v české vlajce a rozčilovali se nad tím, jak málo spoluobčanů je v tom podpořilo. Pravdou je, že nejvíce byla opravdu vidět ona nijak velká slovenská vlajka, zatímco české jste na kamerových záběrech hledali marně. Ale možná to bylo jen vyjádření úcty, vždyť na hokeji je vlajek vždy plno! Netřeba hned ze všeho vinit naši národní hrdost, nebo ne..? Bylo to stejně zvláštní, jaké množství lidí si před Hrad přišlo na dvě hodinky jen tak postát v té ošklivé zimě, aniž by viděli byť jen záblesk z velkoplošné obrazovky. O samotné rakvi ani nemluvě... Nicméně i v takovém okamžiku to bylo, nedá se to říct jinak, stylové. Tělo exprezidenta se pomalu blíží před samotný Hrad a z oblohy se spouští první kapky deště, následované posléze malými kroupami. A lid to vše ještě odmění potleskem a cinkáním klíči. Já myslím, že na nás může být náš první prezident hrdý.

Průvod skončil poměrně rychle a najednou už nebylo v uplakané Praze co dělat. Chtělo to nějaký spontánní výlet. Třeba do končin, které ještě stále čekaly na mé prozkoumání. Litoměřice jsou malé město. Ale s hezkým náměstím...tedy respektive s pěknými a starými domy na tom náměstí. Plocha samotná totiž trpí stejně jako v mnoha jiných městech - slouží především jako parkoviště a to vůbec hezky nevypadá. Ale co už, je třeba vyzdvihnout vždy jen a jen přednosti. Tak kupříkladu bramborové spirály na vánočních trzích - hezká cena, vynikající chuť a pro Moraváky exotičnost. Kdo přinese bramborové spirály na příští brněnské vánoční trhy??? A ještě jedna kulinářská úžasnost. Litoměřická Dlouhá třída (nebo spíš jen ulice) skýtá jedno chlebíčkové potěšení. V místních lahůdkách seženete hezký normální chlebíček za 8 (!) korun. Veliká a příjemná změna oproti velkoměstským cenám...

Stačí však vydat se na zpáteční cestu do Prahy a opět se propadnete do deprese jménem Terezín. Na jaře to může být milé místo, ale mám pocit, že svým způsobem děsivější a depresivnější místo pro koncentrák už ani vybrat nešlo. V zamračených podzimních a zimních dnech je to pak vrchol. Těžko říct, co konkrétně na mne tak působilo, ale asi to byla kombinace mnoha opuštěných domů, širokých a mrtvě vypadajících prostranství s p(r)ořezanými stromy, nekonečné hradby terezínské pevnosti, to zvláštní ticho a nikde ani živáček...

To všechno mohlo tedy vydat na dva pěkné a obsáhlé články. Ale bohužel ne nyní. Nyní už volají jen příjemné věci. Například výlet s krásnou slečnou do krásného města, co víc si přát? :-) Budu se tam mít určitě moc hezky v tak nádherné společnosti.

Tak tedy mnoho štěstí do roku 2012, který prý bude složitý a nepříjemný. Ale to bude záležet aspoň trošku i na nás samotných, takže ještě neztrácejme naději. Za týden pááápááá s novými články!

Jedno katalánské odpoledne v Brně

Při vší té školní nudě a zbytečnosti se občas hodí něco dynamičtějšího, něco, co člověka potěší. Zkrátka něco, co prorazí zaběhlou rutinu. Něčím takovým byla návštěva mé bývalé učitelky a současné kamarádky Marisy v Brně. Dokud ještě funguje Evropská unie, existuje spousta pěkných dotací, které nemají za cíl nic konkrétního, avšak slouží k velice milému způsobu poznávání jiných kultur a zvyků. Jinými slovy, dovolují vám několikrát za rok cestovat do různých zemí a neplatit za to ani korunu.

Právě taková hezká záležitost přivála Marisu do Brna, respektive do Kloubouků u Brna, jelikož tamní gymnázium se podobně jako další střední školy ze Španělska, Itálie, Německa a Francie dokázalo porvat o podobný projekt. I když to tak z mých slov asi nevypadá, ne že by se moc nudili, právě naopak. A ptáte se, jak se dá v takové hezké moravské vesnici (pro někoho městečku) prožít něco zábavného? Pokud jste cizinec, pak je vzrušením každý okamžik ! :-) Například ubytování v motelu, jediném vyhovujícím ubytovacím zařízení v širokém okolí nekonečných polí, může být vysoce adrenalinovým zážitkem, zvláště když personál neumí jinak než česky. To pak má člověk velkou radost z každého úspěšně pochopeného posunku a gesta. Ke cti místních je však třeba také dodat, že jazykovou nevybavenost dokáží skvěle suplovat moravskou přívětivostí a hostitelstvím. Dalším vskutku zvláštním zážitkem je pak pro lidi z velkého města rozhodně taková noční procházka po českém venkově. Tma a nic než tma! I já byl kdysi hrozně překvapen, jak je v dnešní světelné době vůbec možné se totálně ztratit mezi dvěma vesničkami vzdálenými od sebe jediný kilometr.

Tento blog však nemá nejmenší zájem popisovat vesnickou idylu, proto rychle pryč do centra města Brna k slavné černé falické soše, která si svou cestu našla i na titulní stranu turistických letáčků města Brna. Právě tam totiž začalo mé katalánské odpoledne s Marisou a jejími čtyřmi kolegy, kteří stejně jako ona vzdělávají mladé nevychovance v městečku Martorell. Učitelé si našli jedno odpoledne, kdy si udělali výlet do krásného Brna, které nakonec jejich očekávání jistě předčilo. Dětičky nechali s jejich vrstevníky (asi bloumat po brněnských hospodách) a já se jich ujal na našem centrálním náměstí v roce, kdy se jeho dominantou stal krásný betlém. Nemá smysl si tu popisovat vše, každopádně v listopadovém Brně, kdy všemu dominuje puta inversión, je nejvíc zaujala tři poměrně netradiční místa (která se asi neukazují všem turistům...): Kostel sv. Tomáše a přilehlé náměstíčko (osvětlení a konečně jedna povedená oprava udělají svoje), Knihkupectví Barvič a Zemanova cukrárna.

Ale líbilo se jim tam opravdu hodně, staré dřevěné knihkupectví, vynikající čokoláda, úžasné tvarohové koláčky, no koho by to nedostalo? :-) Tak jako snad na každého (a tak je to správné) i na ně zkrátka a dobře Brno působilo příjemněji než Praha. V takové nějaké atmosféře jsme pak asi dvě hodinky rozprávěli a já se zas cítil tak nějak mezi svými, protože je to přece moc hezké povídat si o vám důvěrně známých ulicích a místech. Nebo o politice...o čemkoliv, co se týká vaší oblíbené země, která zatím ještě zemí není.


Zkrátka a dobře každá conexió catalana člověka potěší, když se jinak musí zabývat ošklivými slovy jako zkoušky, úkoly, bakalářka, termíny...
Mimochodem, ačkoliv se oba národy nalézají v Evropě, odlišností je mnoho; o dvě takové bych se rád na závěr ještě podělil. Tou první je skutečnost, že především lidé ze Španělska se často diví českým hřbitovům. Respektive tomu, že některé hroby si jejich majitelé pořizují s výrazným předstihem a na desku tak zbývá doplnit už jen datum úmrtí. Dělá to prý dost slovanských národů a těm románským to připadá lehce morbidní, takže to asi nedělají... :-P
Druhou takovou záležitostí, kteroužto mi potvrdili všichni čtyři návštěvníci Brna, je jejich obrovské překvapení nad výkonností našich radiátorů. Nemohou tak nějak pochopit, že topíme hodně, a proto pak v oněch vytopených místnostech i v lednu chodíme v tričku s krátkým rukávem a občas i v kraťasech, ať už doma nebo ve škole. No, jejich údiv není až tak zvláštní, když v Barceloně chvíli bydlíte. Tam totiž topení v bytech prakticky neznají. I proto je španělská zima hůř snesitelnější než ta česká.

A ještě jeden pohled na Phoenicks Blog, tak jak jste ho neznali (a dlouhou dobu ani já!) aneb Jakou krásnou moc může mít obyčejný blog. Napsala: Kišprincezna Julia Eleonora

Poprvé jsem na link vedoucí k Tvému blogu klikla dlouho předtím, než jsi mě začal zajímat. Měl jsi ho tehdy uveřejněný na facebookovém profilu. Bez většího zájmu jsem prolétla nejnovější články a konstatovala jsem, že budeš nejspíš inteligentní člověk. Tím to pro mě haslo.

...No jo, a nakonec jsme tam, kde jsme teď, vytížení, věčně unavení a notoricky trpící časovým deficitem, ale moc šťastní, že se máme.

Ze své strany přiznávám, že Tvůj blog nejspíš sehrál dost důležitou roli nejdřív v procesu rostoucího obdivu, pak zájmu, a nakonec náklonnosti. Vzpomínky na zkouškové období roku 2010 mě opět a znovu naplňují tím tolik známým pocitem naivní zamilovanosti, ke které jsem utíkala každou chvíli, abych si přečetla některý z Tvých článků, byť několik let starý. Učení šlo v podobných chvílích jaksi mimo mě, nezáleželo mi na něm. Jazykový seminář jsem odbývala nikdy nevysloveným prohlášením, že to nějak dopadne, a dál jsem se nechala unášet Tvými elegantními formulacemi a sympatickými názory. Ve vedlejší záložce jsem obvykle měla otevřený facebookový chat a pokud jsi napsal, inu... měl jsi vidět, jak infantilní projevy měla má radost :) Nejspíš to celé i popíralo skutečnost, že již v té době mi táhlo na jednadvacet. Ale proč si odepírat něco tak krásného, když už nám to osud nabízí? Vždyť oba dobře víme, jak je podobný cit, a především v opětované podobě, vzácný. Navzájem jsme si to však dokázali, navzájem jsme si pomohli vymanit se z ireálního snu, který v konečném důsledku přinášel pouze trápení. Dali jsme si možnost přijít na to, že i realita může být krásná, a to tak, že moc :)

Ale zpět k Tvému blogu. Dal jsi do něj velký kus své duše, již by Sokrates zajisté nazval bohatou. Čím víc jsem o Tobě díky Tvé tvorbě zjišťovala, tím jasnější mi bylo, že splňuješ jeden z mých neuvěřitelně náročných požadavků na muže: bystrost mysli. Rozhled, schopnost utvořit si vlastní názor, rozhodnost. To vše mě na Tobě čím dál tím víc přitahovalo, a najednou jsem si přála být na místě všech těch slečen, o kterých jsi se během těch let tak hezky vyjadřoval. Když jsme pak v létě započali naši sérii nočních procházek Brnem, byla jsem doslova pyšná na to, že svůj čas trávíš zrovna se mnou. Byl jsi pro mě něco jako taková malá celebrita :) Ke všemu celebrita, která mi dokázala, že láska nemusí být jenom krutá.

Během toho osudového léta jsem to stihla přečíst prakticky všechno. Když se mi povedlo dobře udělat něco, co mě nepříliš bavilo, anebo po celém dni učení, byly mi Tvé článečky moc příjemnou odměnou. Čím dál míň jsem chápala, proč jsme se takovou dobu ignorovali. Nebo dobrá, více asi já Tebe. Dobře si pamatuju Tvůj zájem tehdy na začátku, když jsi mě poprvé zavedl do naší kavárny a prohlížel si mě způsobem, který neuvěřitelně zvedal mé hrdé ego. Stydím se za sebe, za to, jak jsem tehdy možná reagovala, za svou suchost a chlad, nezájem, ale jak se říká, život je přítomnost, přeci jen ale jsou úseky minulosti, na které se nezapomíná. A úsek, na který budeme jistě oba rádi vzpomínat, je právě Tvůj blog, onen nevinný prostředník, který mi nejspíš otevřel oči. A já Ti ze srdce děkuji, že jsi ho zplodil. Ve mně žije dál. Miluji Tě, Phoenicksi. Celým srdcem.

J. El.

Phoenicks Blog (11.3.2007 - 11.11.2011)

Je načase načít další tvůrčí etapu a dát v den s tak symbolickým datem sbohem etapě minulé. Phoenicks Blog (www.phoenicks.bloguje.cz) dneškem přestává existovat, aby uvolnil místo něčemu novému, ambicióznímu a snad i dlouhotrvajícímu.


Musel jsem se něčím motivovat, takže jsem dnes utratil svůj poslední výdělek za rozjezd této stránky a za 250 vizitek. Příznačné ovšem je, že někdo tak neorganizovaný jako já takovou věc zásadně udělá ve špatném pořadí, protože ho to tak prostě napadne. Proto se na oněch krásných a exkluzivních vizitkách nebude vyjímat ještě exkluzivnější adresa: 
www.placa-de-la-virreina.eu. 


Ale nevadí, hlavní je, že jsem se konečně odhodlal jednat a nějak (znovu) začít. A proto je tu Espai Virreina, nejkrásnější místo na světě lehce přetransformované do internetové podoby. A i když to tak rozhodně nebude vypadat, naprosto vše na těchto stránkách bude mít spojitost právě s tímto nádherným koutem světa - Plaça de la Virreina...i když často této spojitosti budu rozumět jen já sám. 


Snad bude ono magické datum 11-11-2011 nakloněné i této mé další snaze o nějaký pěkný internetový ostrůvek, který tu bude dlouho, a na němž se rády zastaví celé koráby trosečníků a nebudu k němu neustále připlouvat jen já ve své malé lodičce.


Queda inaugurat la Plaça de la Virreina.eu!

La Plaça de la Virreina, febrer 2008